Je to rok, co se věnuji fotografii na plný úvazek. A je to asi osmnáct let, kdy jsem na gymnáziu prošel psychologickém testem, který nám měl pomoct si vybrat vhodné povolání. Při následném rozhovoru s psycholožkou jsem na dotaz, zda již mám vybranou profesi, odpověděl, že chci být fotografem, když už nemůžu být starořeckým filozofem.
Co se stalo, že mezi jednou a druhou událostí musely uběhnout téměř dvě dekády? Možná roztříštěnost mých zájmů. Možná podvědomý strach ze selhání, když člověk jde za svým snem. Možná nevíra ve vlastní talent a mladická iluze, že talent a umělecké nadání je vše. Ať tak či onak, potřeba múzické činnosti, tvorby a umění na mne vyskakovala neustále. I celých deset let, kdy jsem se profesně věnoval více technickým oblastem.
Stejně jako tvoření mám rád i fotografické řemeslo a práci na zakázkách. Někdy se těším na další den, až budu moct v práci pokračovat, abych na konci celého procesu spatřil fotografie, které si s potěšením budu prohlížet. Při práci začínám mít i jiné pocity než jen stres a spěch. Když jednám s klienty, cítím se otevřenější. Jsem vděčný za to, že mou starostí při focení je, aby se lidé cítili uvolněně. Přinejmenším já se při tom cítím lépe.
Po tom roce jsem trochu pookřál, chlad a ztuhlost střídá proud tepla. Snad se ještě jedna či dvě věci zlepší, abych si mohl říct, že se mi přechod k novému povolání povedl.